O kouzelné plastelíně a nepečeném fimu

...článek psaný na můj Fler blog (mohla bych sem napsat odkaz, ale chtěla jsem ho tu mít celý)
...upozornění! dívčí koutek - muže to zajímat nemůže:)

***

(aneb krátká a pramálo fantastická pohádka o tom, jak jsem ke "šperku" přišla)
 
Návody na šperky z polymerových hmot se internetem jen hemží. Každá pohádka o výrobě pokladů z nich končí prakticky stejně-pečením anebo pokusným vařením pro odvážnější. Jestli se stane tento konec šťastným či nešťastným závisí víceméně na majitelce (ne)zručných rukou. Ale co by se stalo, kdybychom napsali modernější pohádku, nikoliv tajemnem opředenou, spíše neskromnou a odvážnou? Nový konec může být koncem pouze slepě pokusným a trvalým, nebo se v druhém a lepším případě objeví nové možnosti, jak nejen s polymerovými hmotami zacházet a tvořit.

Každý příběh s koncem má i svůj počátek

 

A na něm netřeba představovat barevnou hmotu, se kterou se v dětství určitě setkal každý z nás alespoň v její základní šedé podobě-plastelínu. Tvárná a mastná iluze o vlastním vyrobeném mininádobíčku z uválených proužků, které vydrželi maximálně pár dnů, než je starší bratr zašlápl (omylem samozřejmě), nebo teta rozsedla při sobotní odpolední návštěvě. Jako malou mě vždycky tak trochu trápila pomíjivost tohoto plastelínového světa.  Své výtvory jsem proto zavírala do sklenic od kompotů a doufala, že zůstanou co nejdéle krásné… Po letech jsem v krabici s dětskými hračkami objevila jeden ze skleněných sarkofágů - červeného ďáblíka stávícího sněhuláka. Kromě odpadlé mrkve ledabyle "připlácnuté" a lehkého nánosu tenké vrstvičky prachu se na vymodelovaném výjevu i po tak dlouhé době nezměnilo zhola nic.
Zrodil se nápad modelovat z plastelíny (nejen) zvířátka a kombinovat je s kresleným pozadím. Počátky byly krkolomné a miniaturizace zhotovených ptačích prototypů velmi nutná:

Každý klad má svůj zápor... 

 

(...ale i ten si zaslouží jedno šťastné řešení...)
Díky pozdější práci s fimem a cernitem můžu vyzdvihnout jisté velmi přívětivé vlastnosti plastelíny, díky kterým první dvě jmenované hmoty může strčit za klobouk:

• Především nezanechává na povrchu otisky prstů, případně se velmi snadno zahlazují.

• Nepeče se ani jednu jedinou minutu:).

• Pro mě ale největší plus představuje možnost stínování na konkrétních místech (vím, u fima lze stínování také docílit, ale je velmi pracné a náročné na výbavu-viz mlýnky). Plastelínové stínování je snadné, rychlé a efektní. Světlo a stín lze utvářet lokálně a cíleně na místech, které si sami zvolíte. Tuto techniku používám často a ráda už z toho důvodu, že jsem vždycky vycházela ze svých kreseb a těch jsem se vizuálně i barevně chtěla přiblížit co nejvíce i ve svých špercích.

.

Život,nesmrtelnost a mumifikace plastelínového šperku

 

A jak je to s tou nejdůležitější věcí v dětském vesmíru - se zachováním životnosti modelovaných předmětů? Jednoduše! K mumifikaci plastelíny dochází zalitím do křišťálové pryskyřice - skleněného sarkofágu, který se od zavařovacích sklenic může pochlubit mimo jiné i vnitřní prachuvzdorností:).
Každý druh šperku ovšem žije svým vlastním způsobem a stárne stejně jako živý organismus-stříbro zčerná, měď zezelená apod. Proto je nutné hýčkat ho, opatrovat a uzdravovat ho, pokud onemocní. Škrábance na povrchu lze jednoduše zacelit zalitím ještě jedné tenoučké vrstvy pryskyřice, stejně tak lze přilepit ulomené očko na přívěsku. Dle testovacích vzorků šperků s plastelínovou výplní může navíc dojít maximálně k jakémusi „sesednutí“ nezpevněného materiálu, který zanechá nepatrný důlek na povrchu-ten je také možné v krajních případech "zahladit" další vrstvou pryskyřice. Žádný jiný „posmrtný život“ plastelíny pod pryskyřicí jsem nezaznamenala, iluze věčnosti je tedy na dosah...

Proč nepeču fimo?

 
Protože jsem trochu líný tvor a hlavně jsem byla taky trochu zvědavá, co se stane když:)…Tu je výsledek. Ve tmě svítící fimo ptáček, odstínovaný žlutou plastelínou...

odkaz zde: ***O plastelíně***