Vždycky mi přišlo, že psaní na blog je jen nějaká zvrácená forma sebemluvy...v mém případě asi ano, nejčastějším návštěvníkem svého blogu jsem já.. Ne, já si nestěžuji, vlastně mi to teď přijde právě vhod. Hlavu mám plnou kamení, které musí pryč...
A navíc pozoruju, že lidí mluvících k dočasně nepřítomnému nebo neexistujícímu je opravdu dost, tak proč né já...soustřeďují se zpravidla kolem vlakového nádraží, kde dochází k našim letmým střetům. Já vím, oni nejspíš ne. Snad alespoň ten jeden rok, co jsem nucena cestovat vlakem, přežuju bez větší fyzické újmy...
?
Chtěla bych, abyste trochu tušili kdo jsem, chtěla bych se vám trochu představit…tak by to mohlo i znít...ale..tedy možná vzhledem k okolnostem musím podstatu věci chápat trochu jinak, a proto - chtěla bych, abych trochu tušila, kdo jsem, chtěla bych si sama sebe nějak vůbec představit… Pokud všemu mám dát nový smysl, nový důvod k existenci… (a to především blogu…fotgrafie sem fotografie tam, koho to zajímá, když není rozdíl mezi uměním a sprasenou fotkou a na všechno lze říct moc hezký-to mě jaksi nezajímá, nebo spíš teď už ne).
Jsou to jen střípky...zmatené.
Roztržitá-roztržená na dvě-veselou a smutnou (?). Unavená z věčných přeměn. Únava není veselá, takže ta pravá tíhne k zvrhlostem... Můžu už říct, že vím, kdo jsem?
Jako malá jsem zkoušela, jestli vydržím zatajit dech na tak dlouho, abych umřela... Tělo pokaždé vyhrálo bitvu o svou existenci..nechalo mě dýchat...
Ironie...
Po letech zkouším, jestli se dokážu vůbec nadechnout natolik, abych přežila...
Možná, že když budu tiše sedět a ani nedýchat, nedojdu až na konec...
No comments:
Post a Comment