Dny, kdy nechci potkávat lidi

Od rána už vím, že dnes se zase vrátila-nálada, kdy nechci potkat žádné lidi…. A přesto, nemůžu být zde, nemůžu existovat v prostoru tak malém jako je ložnice, kuchyň, koupelna…Nebo spíše příliš velkém? Chci být zakuklena v bezpečí peřin, v království příjemného šera a tepla. Však tam mám pocit, že kynu do obrovských rozměrů… Potřebuju vzduch, ale bez slunce… Právě dnes je tak ostré, že by mi mohlo hlavu skrz oči rozkrojit. Mysl se touží rozeběhnout, leč naráží na odpornou představu všech těch tváří, postav, eg (jako ego v mn.č.), které by nepatřičnou nehodou tam venku mohla potkat….Raději lámat kámen, než nic nedělat… Raději válku, kdy člověk nachází svou podstatu žití, než ji rozdrobovat v šedi dnů, jako je ten dnešní, kdy nechci potkávat lidi…

Nejraději bych někam odplula...